Knižní startér - dejte šanci talentovaným autorům a zajímavým projektům

Murakami, Haruki - Hon na ovci

[ Koupit knihu ]

Více informací k této knize najdete v detailu
Recenzi této knihy najdete zde
Odlepil jsem se z pohovky, sebral jsem z parťákova stolu kopii časopisové fotostránky, znovu jsem usedl na pohovku. A potom jsem se nějakých dvacet vteřin upřeně díval na příslušnou fotku, přitom jsem olizoval led, na kterém ještě ulpívala chuť whisky, a trpělivě hloubal nad možným významem toho snímku.

Byl to obrázek stáda ovcí na travnaté pláni. V místech, kde končila, na ni navazoval hájek bílých bříz. Velikých bílých bříz, typických pro Hokkaidó. Žádných chudinek, jaké si z nouze pěstuje u domovních dveří zubař u nás v sousedství. Tohleto byly masivní kmeny, na jakých by si mohli brousit drápy čtyři medvědi současně. Podle toho, kolik listí bylo na stromech, to bylo vyfocené na jaře. Na vrcholcích hor v pozadí se ještě vršil sníh a trochu ho zbývalo i v roklích na úbočích. Hádal jsem na duben anebo květen. Na dobu, kdy vody z tajícího sněhu rozmáčí povrch země na blátivou břečku.
Obloha byla modrá (tedy nejspíš, na černobílé fotce jsem neměl úplnou jistotu a mohla být klidně i lososově růžová) a nad horami se po ní táhly bílé mraky. Ať jsem si lámal hlavu, jak chtěl, nevykoukal jsem z toho stáda ovcí, hájku bříz a bílých mraků jiný smysl, než že je to stádo ovcí, hájek bříz a bílé mraky. Konec, tečka. Jen tohle a už nic víc.
Odhodil jsem fotku na stůl, vykouřil cigáro a zívl si. Pak jsem ten snímek vzal znova do ruky a tentokrát zkusil přepočítat ovce. Ta pláň ale byla obludně velká a ovce po ní byly rozeseté bez ladu a skladu, jako by obědvaly někde na pikniku, takže čím dál od kamery byly, tím bylo těžší rozlišit, jestli to jsou ještě ovce, nebo jen bílé fleky - pak jestli to jsou bílé fleky, nebo jen iluze - a konečně jestli to je aspoň iluze, anebo taky vůbec nic. Takže jsem radši propiskou odfajfkoval pouze to, u čeho jsem si mohl být jistý, že jsou to skutečně ovce. Výsledek počítání zněl 32. Dvaatřicet oveček na ordinérní fotce, co nemá žádnou zvláštní kompozici, o nějaké atmosféře ani nemluvě.
Něco ta fotka v sobě ale přece jenom měla. Byly z ní cítit problémy. Tolik mi bylo jasné už v momentě, kdy jsem ji poprvé uviděl. A taky po celé další tři měsíce, co po tom momentu následovaly.
Tentokrát jsem se na pohovku natáhl, fotku jsem zdvihl nad hlavu a ještě jednou jsem přepočítal ovce.
Bylo jich třiatřicet.