Mladík, hrdina našeho příběhu, jde jednoho podvečera do místní knihovny vrátit vypůjčené knížky, jako vždy včas. Jenže pak se knihovnice zeptá: „Potřeboval bych jednu knihu”, a tím se jeho představa knihovny a vůbec jeho život změní. Cesta do suterénní místnosti č. 107 („Byl jsem v knihovně už kdoví pokolikáté, ještě jsem ale neslyšel, že by tu měli suterén”), kde získá odpověď, je jen začátkem putování v temném labyrintu pod knihovnou, kde vládne úlisný, starý a plešatý knihovník se silnými brýlemi.
Už od počátku vnímáte tu temnou, mysteriózní, až kafkovsky laděnou atmosféru, ve které si autor hraje se svojí fantaskní představivostí, potažmo vlastně i s vaší. Temné kobky, bizarní postavy ovčího mužíka či krásné němé dívky, to vše je svět, ve kterém Murakami prolíná jakoby více realit. Tedy stejné prvky jako u jeho románů, kde se často dějová linie pohybuje na pomezí reality a snu. A jakoby je pouze na čtenáři, aby si vybral. Jako celoživotnímu návštěvníku knihoven se mi líbí především ta zvrácená, kanibalská myšlenka starého knihovníka: „Kdyby knihovny pořád jen půjčovaly lidem vědomosti, tak o ně přece za chvilku přijdou, nemyslíš?”
Stejně jako u loňského „Spánku” je knížka především uměleckým kouskem, a to díky ilustracím německé výtvarnice Kat Menschik. Tak se z ní stává nejen další titul do knihovny milovníků Murakamiho, ale prostě všech, kteří knihu samu o sobě vnímají taky jako jistý druh umění.
V překladu osvědčeného Tomáše Jurkoviče vydala Euromedia Group – Odeon na konci roku 2014.
